Kodex “správného” novináře

Představuji vám sadu zásad, kterými se musí řídit každý, kdo by chtěl dělat novináře v některém z prestižních deníků. Ponechávám na inteligenci čtenáře, aby si to přebral.

1. Každý prestižní deník chce konkurovat (v prodejnosti) Blesku, z čehož plyne, že jestliže o něčem píše Blesk, musíte o tom psát také. Ještě víc to platí v případě internetové odnože vašeho prestižního deníku - vždyť co už by mohlo vaše čtenáře zajímat víc než to, že fanynky Davida Beckhama mu posílají použité spodní prádlo.

2. Informace zásadně neověřujte. Zavolá-li vám někdo a představí se jako “já jsem z ministerstva, ale nechci být jmenován”, přijměte tuto informaci jako fakt a začněte psát článek dle jeho diktátu.

3. Najdete-li na internetu zprávu o nějakém výzkumu (nejlépe výzkumu typu “Spánek ve společné posteli mužům nesvědčí”, tedy z oblasti, která je potenciálně velmi zatížená vnějšími vlivy zkreslujícími výsledky), pak postupujte takto: Zprávu o výzkumu si přečtěte, jestliže některému cizímu slovu nerozumíte, ignorujte ho. Poté napište stručný článek (20 až 50 vět), ve kterém se odvolávejte na obecné “vědce z Berkeley” nebo “profesoři z Oxfordu”. Zásadně neuvádějte adresu stránky, na které by si čtenáři nedejbože mohli přečíst celou zprávu tak, jak byla publikována; vaši čtenáři musí pochopit, že vaše shrnutí zprávy do deseti vět je dogma, o kterém nelze pochybovat. Ve svém shrnutí se rozhodně nezmiňujte o způsobu výzkumu (dotazník, kontrolní skupiny, míra kontroly nad prostředím apod.), maximálně navoďte zdání preciznosti tím, že uvedete, kolik lidí se výzkumu zúčastnilo. Čísla v celých tisících nevypadají dobře, takže místo 2000 napište 2013 nebo 1983.

4. Zásadně nerozlišujte mezi policejním vyšetřováním, sdělením obvinění, probíhajícím soudním řízením a verdiktem soudu. Jestliže policisté zajišťují důkazy na základě anonymního udání, klidně jmenujte, koho se vyšetřování týká, a používejte formulace “… je stíhán” či “… hrozí soud”.

5. Používejte otazníky v titulcích. Za “Klaus je úchyl” by vás šéfredaktor vyrazil, ale zeptáte-li se “Je Klaus úchyl?”, je všechno v pořádku.

6. Jak říká můj místní prodejce značkového oblečení za 15 Kč celní hodnoty: Víc vykřičník - víc pravda!!!!

7. Přeskládáním odstavců v jednom článku získáte nový článek, který lze publikovat o týden později, aby náhodou šum kolem určité kauzy neutichl.

8. Projednává-li se určité privilegium či postup, například “poslanecká imunita” nebo “způsob rozhodování o státním rozpočtu”, pak, chcete-li být správný novinář, nikdy, ani kdyby vás na kolenou prosili, nesmíte čtenářům nabídnout výlet do historie, ve kterém byste jim vysvětlil(a), proč vlastně dané privilegium vzniklo, proč se daný postup zaužíval, apod. To by tak hrálo, aby občané pochopili, jak strašně nebezpečné by bylo, kdyby například dopravní policisté mohli zadržet poslance jedoucího na důležité hlasování! Brr!

9. Neexistují dobré zprávy. Jestliže to nekrvácí, nebouchá, nekrachuje, nezasekává se, není předražené nebo alespoň nemá zpoždění, neexistuje to. Žijeme přece v katastrofickém světě, kde žádné letadlo nikdy nepřistane v pořádku na cílovém letišti, žádný politik nikdy neudělal nic pro lidi a žádný politik nebyl své manželce věrný.

10. Emoce prodávají. Je-li možné danou situaci popsat vícero způsoby, zvolte vždy ten nejemotivnější, například “Zloděj si vyčíhal oběť,” “Kapsářům spadla klec,” “Politik se topí v kakau” apod. Užitečnou vlastností těchto emotivních formulací je, že v případě nějakých protestů lze vždy najít nějaký alternativný význam a tvrdit, že jste mysleli ten.

“Přestaň myslet jako policajt!”

Co je posláním dopravního policisty? Bdít nad bezpečností silničního provozu a postihovat ty, kdo tuto bezpečnost narušují.

Co je nebezpečnější pro bezpečnost provozu? Když si při spatření dvou kilometrů prázdné rovné silnice dovolíte zrychlit na 110 km/h, nebo když v běžném provozu jedete se zhasnutými světly?

Čím ohrožujete ostatní víc: Když se při řízení nepřipoutáte, nebo když při předjížděcím manévru vůbec nepoužít směrovku (blinkr)?

Naše policie prostě funguje podle šablon. Před x lety při výcviku jim instruktor natloukl do hlavy “Hlavně nemyslet” a “Postupujte podle předpisů”, a policisté se tak nyní chovají. Co se nedá snadno a pohodlně změřit nebo vyfotit, před tím zavírají oči, protože je polívá pot při pomyšlení, že by museli řidiči argumentovat. Radar vytiskne fotku rychle jedoucího auta i s rychlostí - pohoda. Fotografie ukazuje nepřipoutaného řidiče - pohoda.

Ale pořídit záznam, ze kterého by bylo patrné, že při předjíždění vůbec nepoužil směrovky? Bez videokamery to nepůjde - a přitom nehody, vznikající kvůli tomu, že někdo nepoužil blinkry a tím pádem nečekaně překřížil jinému autu dráhu, jsou ty nejošklivější.

Tohle mě na naší policii opravdu štve - trestají nás za nedodržení zákazů, které by měly mít podobu doporučení (Připoutejte se, jeďte maximálně 90…), ale za prasárny, které zhusta ošklivě odskáčou úplně nevinní lidé, zřejmě nikdo o body nepřijde.

Otázka: Proč, když řidič pojede nepřipoutaný, čímž ohrožuje pouze sebe, dostane 3 trestné body, zatímco když nesvítí, čímž ohrožuje především auta v protisměru, která ho mohou přehlédnout a zkusit předjíždět “skrze něj”, dostane jen 1 bod? Který chorý politický či policejní mozek přiděloval body podle náročnosti napravení chyby (připoutání = 3 sekundy, rozsvícení = 1 sekunda)??

Newspeak české politiky

Máme za sebou dramatický rok 2006, ve kterém někteří z nás mohli absolvovat až troje volby (do Poslanecké sněmovny, do Senátu a do místních zastupitelstev). Volby dopadly tak, jak dopadly, je docela smutné, že toho bylo dosaženo za cenu dalšího úpadku politické kultury v naší zemi a že se pro slušné občany s každými volbami zmenšuje nabídka volitelných (= slušných) politiků - najít stranu, která by nebyla založená na náchylnosti ke zločinu a současně měla ve svém vedení slušné politiky, je čím dál obtížnější a obávám se, že při příštích volbách už to může být zhola nemožné; už dnes se zdá být obecně platným, že buď je svými vazbami na podivné machinace známá strana jako taková, nebo si bůh ví proč strana do svého čela postaví člověka, se kterým je spojeno až příliš mnoho podezření, obvinění, vyšetřování či konkurzů, než aby to mohla být náhoda.

Rok 2006 též obohatil český politický newspeak (termín z románu 1984 od George Orwella) o dost nových termínů.

Pan prezident vymyslel slovo nevýhra k označení prohry. Připadá mi to trošku omezené, podle mě mohl svému tvořivému duchu dopřát více svobody a rovnou přidat termíny neden (=noc), nemuž (=žena), neobčan (=cizinec) a nemoc (=slabost).

Jiří Paroubek nám vysvětlil, že každý, kdo nedrží hubu a krok s oficiální linií ČSSD, je šibal. Po patových volbách se tento schopný politik a vyjednavač rozhodl pro použití velmi nebezpečné zbraně - přeběhlíků. Vývoj v listopadu 2006 až lednu 2007 ukázal, že je to zbraň, která se dá stejně dobře použít proti tomu, kdo s ní vyhrožuje.

Přeběhlictví rovněž obohatilo český newspeak o nový termín - “konstruktivní poslanec”. Co na tom, že ze způsobu, jakým politici přemalovávají červenou na oranžovou, oranžovou na žlutou a žlutou na bílou, se dělá občanům zle - politici se řídí heslem “Účel světí prostředky” a místo toho, aby občanům upřímně řekli “Někdy prostě dobré řešení neexistuje a nezbývá než sáhnout po tom nejméně špatném”, tvrdí, že neexistující dobré řešení dokázali najít.

Určitou odrůdou politického newspeaku jsou nové politické postupy - nové způsoby jednání, zhusta odporující buď přímo liteře ústavy, nebo její myšlence. I v tomto směru nezůstal tvořivý génius našeho prezidenta pozadu a bodoval hned dvakrát - nejprve vytvořením zbrusu nového pojmu “vrácení jmenování”, které by podle pana prezidenta znamenalo, že ke jmenování premiéra vlastně jakože vůbec nedošlo a lze tedy jmenování opakovat; a poté Klausovým trucováním a odmítnutím seznamu ministrů druhé Topolánkovy vlády. Pan prezident by si měl uvědomit, že přesně takovýmito nestandardnostmi a vrtochy začíná cesta směr Turkmenbaši.

Přiznejme si to - politická kultura v této zemi je v bahně - zatím po pás. Argumentaci o významných tématech vystřídaly nefér strašákovské útoky založené na lžích o plánech konkurentů, místo o programech politici mluví o výrocích a místo o práci jednají o postech. O důvěře vládě nerozhoduje, co ta vláda chce dělat, nýbrž kolik postů je ochotna druhým přenechat. Voličem se argumentuje jako anonymní čárkou na tabuli - když se to nehodí, tak se tabule zavře a čárky nejsou vidět. Žijeme v globalizovaném světě a velká spousta ekonomických faktorů je mimo kontrolu naší vlády, ale přesto si všechny vlády přivlastňují úspěchy a slibují řízení ekonomiky určitým směrem; přitom zakolísání koncernu VW by čeští občané pocítili mnohem významněji než výměnu ministra financí či guvernéra ČNB - tak proč politici prostě nepřiznají, že příslušné ekonomické kroky bude muset udělat každá vláda, ať už levicová či pravicová, a nedohodnou se na tom, že je udělají společně? Proč to musí jeden “odskákat” a druhý si na tom nahoní popularitu?

– Alcator

Diskuzní války?

Říká se, že vezmete-li dva náhodné lidi na planetě, najdete při prohledání nejvýše šesti generací předků těchto dvou lidí zpět někoho, koho mají společného. Toto rčení se obvykle používá pro poukázání na propletenost lidstva, promíchanost kultur, případně hloupost přízemního nacionalismu.

Při pročítání diskuzních příspěvků pod novinovými zprávami na webech českých deníků (MF Dnes - idnes.cz; Hospodářské noviny - ihned.cz, atd.) dospívám k názoru, že jakékoliv téma lze během nejvýše šesti příspěvků převést na jakékoliv jiné téma.

Je článek o nehodě, kterou způsobil opilý mladík a při níž zemřelo pět lidí? Žádný problém - fanatičtí příznivci pravice dokážou s bohorovností sobě vlastní odhadnout, že mladík jel ve staré otřískané škodovce a je to nějaký nemakačenko, který má čas po večerech chlastat. Že nic takového článek nenaznačoval? Koho to zajímá - příznivec pravice dokáže vnutit socanství komukoliv.

Byl cizinec okraden v hypermarketu plném lidí a při pokusu zadržet zloděje mu nikdo nepomohl? Nebojte, vzápětí se od diskutérů dozvíte, že zloděj byl určitě “cigoš” a ostatní nemakačenkové, co mají čas celé hodiny chodit po obchoďácích jsou pasivní a letargičtí a bylo by vhodné je nahnat na nucené práce. A když pak druhý den vyjde najevo, že kapsář byl běloch? Hm, nic se neděje, včerejší diskutér si změní přezdívku z King_of_Sex na SexKing a diskutuje dál, popíraje jakoukoliv vazbu na včerejší identitu.

Diskuze na internetu se skutečně staly pódiem, na kterém exhibují především extrémně sebestřední, arogantní a fanatičtí jedinci, kteří obvykle pracují jako “kancelářské krysy” - neexistuje měřítko pro snadné posouzení jejich výkonnosti, takže jestli za den přeloží z jedné hromádky na druhou pět papírů nebo padesát, je to jedno. Takový pracovní režim poskytuje spoustu času na potulování se po síti.

Jistě, podobných povzdechnutí nad ubohou úrovní diskuzí na internetu jste určitě četli spoustu, ostatně světově proslulý obrázek, říkající “Diskutování na internetu je jako paralympiáda - I když zvítězíš, pořád jsi retardovaný” reaguje přesně na tuto úroveň a snaží se inteligentním lidem doporučit, aby se na to vykašlali:

Podstatou mého příspěvku ale není další zbytečné povzdechnutí nad ubohostí kecálků, vyjadřujících se bez špetky erudice a bez jakýchkoliv argumentů k naprosto čemukoliv; článek se jmenuje “Diskuzní války?” a chci v něm mluvit o riziku zneužívání diskuzí u článků k politickému boji.

Všiml jsem si jednoho dosti závažného jevu, který určitě nebude ojedinělý: Kdykoliv česká média na internetu píší o političce Petře Buzkové, objeví se v diskuzi pod článkem velmi brzy někdo, kdo pod nicneříkající přezdívkou (pokaždé jinou) zmiňuje její minulost “callgirl” v hotelu Ostaš. V tuto chvíli nechci dělat advokáta této političce, nechci rozebírat, zda je tento drb založený na pravdě či nikoliv, protože jakékoliv vyjádření na toto téma by bylo opět jen výrokem jednoho člověka proti jinému. To, co podle mě stojí za povšimnutí a především za zamyšlení, je fakt, že někdo programově sleduje internet a spíše v horizontu minut než hodin po zveřejnění jakékoliv zprávy o P.B. přispívá do diskuze pomlouvačným drbem.

To samé lze vysledovat u dalších významných politiků, sportovců či dalších osob(ností) - Paroubek je pokaždé komentován s důrazem na jeho obezitu, bradavici v obličeji či komunistickou minulost, Havel je komentován s důrazem na jeho druhou manželku, fotbalisté jsou vysmíváni kvůli ojedinělým chybám či slabším výkonům atd.

Domnívám se, že se internet stal bojištěm. Domnívám se, že politici, celebrity, sportovci i umělci pochopili, že anonymním útočením na konkurenty v prostředí internetu lze dosáhnout změny popularity u pomlouvaných konkurentů. Přesně podle hesla “Stokrát opakovaná lež se stává pravdou” konají někteří fanatičtí příznivci (ať už političtí či třeba sportovní) s téměř neskutečnou zarputilostí tato pomlouvačná zvěrstva. Co na tom, že pro svá obvinění nemají argumenty (to, že má někdo v obličeji bradavici, sice může znamenat, že se bojí chirurgického odstranění, ale jaký to má vliv na jeho politické schopnosti???) - když budou své lži opakovat dost dlouho, nakonec někoho přesvědčí. A náklady na konektivitu do internetu nese někdo jiný…

Smutné samozřejmě je, že v zájmu internetových médií není likvidování jakýchkoliv drbajících příspěvků, protože každý příspěvek přitahuje čtenáře a těm lze prodat reklamu. Z tohoto důvodu se domnívám, že se situace bude ještě hodně dlouho zhoršovat. Je to škoda - diskuze na internetu mohly být prostředkem přímé demokracie a pomůckou k rozvoji lidskosti; místo toho se bohužel staly prostředkem, pomocí kterého bezskrupulózní lidé beztrestně kydají špínu na všechny kolem sebe.

– Alcator