Kodex “správného” novináře
10.Kvě.2007Představuji vám sadu zásad, kterými se musí řídit každý, kdo by chtěl dělat novináře v některém z prestižních deníků. Ponechávám na inteligenci čtenáře, aby si to přebral.
1. Každý prestižní deník chce konkurovat (v prodejnosti) Blesku, z čehož plyne, že jestliže o něčem píše Blesk, musíte o tom psát také. Ještě víc to platí v případě internetové odnože vašeho prestižního deníku - vždyť co už by mohlo vaše čtenáře zajímat víc než to, že fanynky Davida Beckhama mu posílají použité spodní prádlo.
2. Informace zásadně neověřujte. Zavolá-li vám někdo a představí se jako “já jsem z ministerstva, ale nechci být jmenován”, přijměte tuto informaci jako fakt a začněte psát článek dle jeho diktátu.
3. Najdete-li na internetu zprávu o nějakém výzkumu (nejlépe výzkumu typu “Spánek ve společné posteli mužům nesvědčí”, tedy z oblasti, která je potenciálně velmi zatížená vnějšími vlivy zkreslujícími výsledky), pak postupujte takto: Zprávu o výzkumu si přečtěte, jestliže některému cizímu slovu nerozumíte, ignorujte ho. Poté napište stručný článek (20 až 50 vět), ve kterém se odvolávejte na obecné “vědce z Berkeley” nebo “profesoři z Oxfordu”. Zásadně neuvádějte adresu stránky, na které by si čtenáři nedejbože mohli přečíst celou zprávu tak, jak byla publikována; vaši čtenáři musí pochopit, že vaše shrnutí zprávy do deseti vět je dogma, o kterém nelze pochybovat. Ve svém shrnutí se rozhodně nezmiňujte o způsobu výzkumu (dotazník, kontrolní skupiny, míra kontroly nad prostředím apod.), maximálně navoďte zdání preciznosti tím, že uvedete, kolik lidí se výzkumu zúčastnilo. Čísla v celých tisících nevypadají dobře, takže místo 2000 napište 2013 nebo 1983.
4. Zásadně nerozlišujte mezi policejním vyšetřováním, sdělením obvinění, probíhajícím soudním řízením a verdiktem soudu. Jestliže policisté zajišťují důkazy na základě anonymního udání, klidně jmenujte, koho se vyšetřování týká, a používejte formulace “… je stíhán” či “… hrozí soud”.
5. Používejte otazníky v titulcích. Za “Klaus je úchyl” by vás šéfredaktor vyrazil, ale zeptáte-li se “Je Klaus úchyl?”, je všechno v pořádku.
6. Jak říká můj místní prodejce značkového oblečení za 15 Kč celní hodnoty: Víc vykřičník - víc pravda!!!!
7. Přeskládáním odstavců v jednom článku získáte nový článek, který lze publikovat o týden později, aby náhodou šum kolem určité kauzy neutichl.
8. Projednává-li se určité privilegium či postup, například “poslanecká imunita” nebo “způsob rozhodování o státním rozpočtu”, pak, chcete-li být správný novinář, nikdy, ani kdyby vás na kolenou prosili, nesmíte čtenářům nabídnout výlet do historie, ve kterém byste jim vysvětlil(a), proč vlastně dané privilegium vzniklo, proč se daný postup zaužíval, apod. To by tak hrálo, aby občané pochopili, jak strašně nebezpečné by bylo, kdyby například dopravní policisté mohli zadržet poslance jedoucího na důležité hlasování! Brr!
9. Neexistují dobré zprávy. Jestliže to nekrvácí, nebouchá, nekrachuje, nezasekává se, není předražené nebo alespoň nemá zpoždění, neexistuje to. Žijeme přece v katastrofickém světě, kde žádné letadlo nikdy nepřistane v pořádku na cílovém letišti, žádný politik nikdy neudělal nic pro lidi a žádný politik nebyl své manželce věrný.
10. Emoce prodávají. Je-li možné danou situaci popsat vícero způsoby, zvolte vždy ten nejemotivnější, například “Zloděj si vyčíhal oběť,” “Kapsářům spadla klec,” “Politik se topí v kakau” apod. Užitečnou vlastností těchto emotivních formulací je, že v případě nějakých protestů lze vždy najít nějaký alternativný význam a tvrdit, že jste mysleli ten.
Zasláno alcator
